Komiks Z Mysli má novou zvláštnost, a sice že díly nemusí vycházet v očekávaném pořadí. A proto se např. může stát, že díl 11. vyjde dříve než 10. Tato minimalistická jedenáctka nese název „Pozdrav“ a působí na mě natolik přísňácky, že bych se zeptal: měl by někdo zájem o variantu pro tričko (pouze kuní motiv „bez reklam“ a zcela DIY)? 🙂
Zajisté k tomuto slovu existuje vícero definic, jako např. že profesionál je ten, kdo je za svou práci placený atd., ale dle mého názoru je to spíše člověk, který:
… dokáže zákazníkovi doručit věc/službu takovým způsobem a v takové kvalitě, že je s ní zákazník 100% spokojený.
Pokud tohle dokážeš, tak jsi IMHO profík.
Po roce (nebo více) jsem se vydal opět na výpravu za keškama. Tentokrát přes Raškovu vyhlídku až na vrchol Červený kámen. Být opět v přírodě bylo docela fajn, ale opětovně jsem se utvrdil, že ty výšlapy pro mě prostě nejsou. Nevím, jestli to bylo tím horkem, ale byl jsem z toho úplně mrtvý :-)). Krom toho jsem zjistil trochu více o sobě, jak to v mé hlavně (nejspíše) funguje. Domnívám se, že většina lidí, kteří milují hory, dosáhnou maximální hladiny endorfinů a euforie v momentě, kdy dosáhnou vrcholu, ale u mě to tak vůbec nefunguje. V momentě dosažení vrcholu je můj poměr radosti a strasti tak 1:9, při sestupu 1:4, a když už se blížím k autu, tak 1:2 až 1:1, kde mi pomalu začíná nálada stoupat v naději, že už budu z tama konečně pryč. No a úplně finální vyvrcholení u mě dochází až v momentě, kdy se doma vyvalím na gauč s vědomím, že už to mám úspěšně za sebou :-)). To bude zřejmě příčina za tím, proč mě chodit na hory více méně nebaví. Asi jediný způsob, jak by mě zdolávat kopce bavilo, je nechat se na ně vytáhnout v zimě kitem, tak uvidíme, jestli se mi letos, nebo někdy příště, jeden z mých malých snů splní :-).