Tak jsem konečně navštívil zdejší proslulý snowkiting spot – Veselský kopec. Nalákala mě především zpráva, že se zde přes víkend budou konat v oba dny kurzy od Hara-kiri. V sobotu jsme se sice s Hara-kirákami téměř minuli, ale počasí bylo parádní. Slunce svítilo a i když se to zpočátku nezdálo, vítr se pak pěkně rozfoukal.
GPS tracking jsem zapnul sice s opožděním, ale i tak mě naměřené údaje docela potěšily. Zdá se, že jsem během jedné hodiny na lyžích s kitem najel více než za celý život 🙂 (moc jsem nelyžoval).
Tentokrát byla účast docela velká. Hodně se zasvěcovalo trainer kitem, pak pár pojezdů a nakonec jsem se odvážil zkusit i nějaké skoky, u kterých jsem měl pocit, že pomalu začínám přicházet na to, jak to celé funguje, ale každopádně nyní se můj stupeň kontroly během stavu bez tíže znatelně zlepšil :-). Až to více vychytám, možná své zkušenosti sepíšu do článku o tom, jak skákat s kitem.
Po roce (nebo více) jsem se vydal opět na výpravu za keškama. Tentokrát přes Raškovu vyhlídku až na vrchol Červený kámen. Být opět v přírodě bylo docela fajn, ale opětovně jsem se utvrdil, že ty výšlapy pro mě prostě nejsou. Nevím, jestli to bylo tím horkem, ale byl jsem z toho úplně mrtvý :-)). Krom toho jsem zjistil trochu více o sobě, jak to v mé hlavně (nejspíše) funguje. Domnívám se, že většina lidí, kteří milují hory, dosáhnou maximální hladiny endorfinů a euforie v momentě, kdy dosáhnou vrcholu, ale u mě to tak vůbec nefunguje. V momentě dosažení vrcholu je můj poměr radosti a strasti tak 1:9, při sestupu 1:4, a když už se blížím k autu, tak 1:2 až 1:1, kde mi pomalu začíná nálada stoupat v naději, že už budu z tama konečně pryč. No a úplně finální vyvrcholení u mě dochází až v momentě, kdy se doma vyvalím na gauč s vědomím, že už to mám úspěšně za sebou :-)). To bude zřejmě příčina za tím, proč mě chodit na hory více méně nebaví. Asi jediný způsob, jak by mě zdolávat kopce bavilo, je nechat se na ně vytáhnout v zimě kitem, tak uvidíme, jestli se mi letos, nebo někdy příště, jeden z mých malých snů splní :-).
